V čem tkví úspěch špičkových sportovců?

Rozhoduje o něm talent? Nastavení mysli? Fyzické předpoklady? Úsilí a dřina? Úspěch je souhrou několika faktorů, u někoho převažuje jeden, u jiného druhý. Pevným základem, na který ale nesmíme zapomenout a bez kterého se na vrchol dojít nedá, je emoční pouto k danému sportu. 

V dnešní době to mají děti v tomto ohledu složitější než my před 15, 20, 30 lety. Na ulicích jsme zkoušeli různé druhy sportů, a když přišla možnost vybrat si nějaký kroužek, měli jsme většinou jasno. Dnes se s dítětem posadíme a řekneme si: „Tak co by tě Vojto bavilo? Zkusíš ten fotbal nebo budeš chodit na tenis s Kamilem?“

Jak má dítě vědět, že ho bude bavit něco, co si téměř vůbec nezkusilo, k čemu „nedospělo přirozeně“?! Proto děti potřebují pomoc, od nás rodičů, trenérů i učitelů. Pomoc v tom, abychom jim vytvořili prostředí, ve kterém si mohou sport zamilovat.

Motivace jako hnací motor?

Energie, které nás ženou do určité činnosti, bývají dvě:

• jsme motivováni cílem (výsledek, odměna apod.);
• jsme motivováni činností samotnou (hraju fotbal, protože mě to baví).

Žádoucí je varianta, kdy jsou obě energie v rovnováze – ideálně děláme něco, co nás extrémně baví a chceme od toho extrémně hodně. Samozřejmě není nic špatného na tom, že dítě rádo vyhrává a nás to těší. Jen je potřeba mít na paměti, že vítězství, stejně jako různé trofeje a odměny, je vrtkavé.

Pokud tedy přijdou prohry a dítě nebude mít k danému sportu pevné pouto, je možné, že s ním skončí. A tak často nastává situace, že dítě v 12, 13 letech, kdy už začíná jít o výsledky, přijde a řekne: „Já už dál hrát nechci.“ Obzvláště v mladším věku (do 10, 11 let) je proto velmi důležité budovat lásku k samotné činnosti.

Jak cíleně tvořit emoční vazbu???

„Vždyť musíš mít tenis rád, koupil jsem ti přeci tu nejlepší raketu.“
„To tě musí bavit, vždyť já volejbal taky zbožňovala.“

Je nám jasné, že emoční vazbu, radost a lásku nelze logicky nakázat, často ani vysvětlit, neboť se rodí v srdci na základě určitých podmínek. Z tohoto předpokladu také vychází spousta vzdělávacích metod, jako např. Suzukiho metoda nebo TGfU (Teaching Games for Understanding). Pokud totiž vytvoříme vhodné podmínky, každé dítě se může rozvíjet. Může se určité věci naučit samo, a navíc u něj vznikne samotná chuť k učení se.

Pár tipů jak na to!

RODIČE

Sami sportujete
Jdete na trénink nebo zápas? Vezměte dítě s sebou. Je jedno, jestli se na chvíli zapojí nějakým způsobem do hry nebo ne. I kdyby si celou dobu hrálo vedle hřiště na písku, vnímá u toho to, co děláte a že to děláte s chutí.

Dítě trenérem
Vrátilo se dítě z tréninku? Nechte ho vybrat jedno cvičení, které ho ten den nejvíce bavilo a poproste ho, aby ho s vámi doma udělalo. Jako by se z něj stal na chvíli váš osobní trenér.

Větší identifikace dítěte se sportem
Nechte dítě vybrat si oblečení, náčiní nebo pomůcky. Může si díky tomu vytvořit k těmto věcem vazbu a bude s nimi/v nich o to radši sportovat. Navíc se o ně bude, s větší pravděpodobností, i lépe starat. 

Mluvit a mluvit
Zajímejte se o to, jaký byl trénink, zápas. Co se dítěti povedlo, co by naopak příště udělalo jinak, jestli se přihodilo něco vtipného apod. Pokud jste trénink nebo zápas viděli, můžete přidat i pár svých postřehů (zde ale pozor na správnou zpětnou vazbu).

Společná aktivita
Domluvte se s ostatními rodiči a podnikněte něco společně s dětmi – krátký výlet, opékání špekáčků, přátelský zápas.

TRENÉŘI

Vtáhněte děti do tréninku
Děti (obzvláště chlapci) milují soutěžení. Zapojte do tréninku spoustu cvičení, ve kterých budou různě soutěžit. Nechte je co nejvíc hrát, aby mohly samy „objevovat“ kouzlo hry.

Nechte hráče dělat chyby
Lepší než říkat, musíš to udělat tak či onak, je nechat na to dítě přijít samo. Pokud udělá něco špatně, můžete zastavit situaci a zeptat se ho, proč to udělalo takhle a jestli by nevymyslelo třeba ještě jiný způsob. Tím, že dostane prostor objevovat možnosti samo, bude v budoucnu kreativnější a schopné dělat rychleji rozhodnutí.

Dítě trenérem
Můžete vždy určit jedno dítě, které s vámi připraví další trénink. Dětem to dá reálnou představu o tom, kolik času a energie vás to stojí a že trénovaní není žádná „brnkačka“. Nebo můžete začít tím, že vždy vyberete dítě, které si připraví na další trénink jedno (více) cvičení a postupně všechny prostřídáte.

Ukažte dětem, že je s Vámi (a potažmo se sportem) zábava
Do tréninku zařaďte zábavné prvky. Můžete zkusit výzvy kdo s koho – tým nebo Vy?! Pokud vyhraje tým, můžete pro sebe jako „trest“ vymyslet něco vtipného (na další trénink musíte přijít v převleku, který vám hráči vyberou; hráči vás můžou míčem při tréninku střelby trefovat do zadku …).

Na konci tréninku společně vyberete nejlepšího/nejrychlejšího/nejhoršího hráče / největšího smolaře / největšího vtipálka, který další trénink odtrénuje v trikotu, na kterém jste se předtím domluvili (speciálně vyrobené tričko s nápisem aj.)

Cesta budování emoční vazby není univerzální a jednoduchá, záleží na konkrétním dítěti, jeho emocích a rozpoložení, na konkrétní činnosti, které se to týká. Vždy jde ale o to dítě nadchnout. A jak na to přeci jen víte nejlépe Vy 🙂

Pokud Vás zajímá oblast motivace, podívejte se na náš kurz s PhDr. Marianem Jelínkem, Ph.D.