Levell Sanders: Když milujete to, co děláte, nic vás od toho neodradí

Levell Sandres, dlouholetý hráč basketbalu, který hrál nejvyšší univerzitní soutěž v USA a 16 let byl oporou týmů v české nejvyšší basketbalové lize. Po ukončení hráčské kariéry plynule navázal rolí trenéra. V České republice si našel ženu, se kterou má pětiletou dceru. Proto jsme se rozhodli, že bude zajímavé s ním probrat témata jako výchova dětí u nás a v USA; sebevědomí, kterým američtí hráči v porovnání s těmi českými většinou překypují; co ve sportu rozhoduje, zda jste nebo nejste úspěšní…

O výchově dětí v USA a České republice

Nevyrůstal jsem v klasické americké rodině. Táta pochází z Karibiku a v této oblasti je typická výchova „tvrdou rukou“. Tak mě také vychovával, byl hodně přísný. Do nějakých patnácti let třeba neexistovalo, aby mi někdo volal domů. Bál jsem se, co by mě doma čekalo, kdybych někde něco provedl. Díky tomuhle strachu jsem za celou svoji školní docházku nevynechal žádnou hodinu ani se nedostal do průšvihu. Místo mámy s námi žila babička, takže moje výchova byla opravdu spíše atypická.

Žena Pamela, která je z České republiky, vyrůstala pouze s mámou a byla vychovávaná zcela jinak. I proto jsme o výchově dítěte mluvili mnohem dřív, než jsme ho měli. Můžete se totiž domluvit na všem, jen je potřeba se o tom chtít bavit. Nakonec máme každý mírně odlišný přístup k výchově, ale je důležité, že oba respektujeme způsob toho druhého.

O sportu v dětství

Když jsem vyrůstal, byl jsem pořád venku. Ve dnech volna jsme v osm, devět hodin odešli z domu do parku a vrátili se ve čtyři. Mívali jsme s sebou peníze, takže na oběd jsme si něco koupili, najedli se venku a mohli jsme dál pokračovat ve hře. Dobré bylo, že na hřišti nebyly jen děti, ale i starší kluci. Díky tomu jsme se mohli leccos přiučit. Když jsem přišel domů, osprchoval jsem se a zase jsem šel na ulici, kde jsme znovu hráli basket, americký fotbal nebo jsme bruslili.

Jak to vidí dnes

Dnešní doba je jiná, vše je více organizované. Děti hrají odmala v týmech a získávají ceny, nehledě na to, zda vyhrají nebo prohrají, s čímž já úplně nesouhlasím. Dnes třeba mají už 10leté děti soukromého trenéra, který jim pomáhá zlepšit basketbalové dovednosti. To za mého mládí nebylo, prostě jsem byl venku na hřišti a hrál jsem. Samozřejmě dnešní doba je úplně jiná než ta, ve které jsem vyrůstal. Máme naše děti strach pustit jen tak ven. Ale třeba v USA, pokud bydlíte v dobré čtvrti, máte spoustu příležitostí, na každém rohu je hřiště. Tam se pak nemusíte bát nechat děti jen tak vyběhnout.

Z mého pohledu je důležité, aby děti zkoušely různé sporty, a hlavně je hrály a užívaly si je. Jen tak si mohou vybudovat ke sportu lásku. Když narazíte na nějaký zádrhel, něco se vám nepodaří, tak pokud daný sport nemilujete, většinou skončíte. Ale když má dítě možnost se zamilovat, žádná překážka ho neodradí.

Já jsem poprvé nastoupil do basketbalového týmu až ve třinácti a jsem za to rád. Měl jsem totiž možnost se do basketbalu zamilovat. Když jsem chtěl hrát, tak jsem hrál. Když jsem neměl chuť, tak jsem prostě nehrál. Dnes to mají děti kvůli organizovaným kroužkům jinak. V tolik a tolik hodin musí být tam a tam. Musí dělat to, co jim trenér řekne. Když musíte dělat něco proto, že vám to trenér říká a vy v tom nejste dobrý a nedaří se vám to, necítíte se dobře. V dětském kolektivu je to obzvlášť těžké. Děti jsou upřímné a říkají to, co vidí. Někdy to může znít krutě, i když to zle nemyslí. Můžou se vám smát, že se vám něco nepovede. To vás může od dané činnosti odradit.

O přesunu do Evropy

Když jsem se chystal do České republiky, moc jsem nevěděl, co čekat. V USA jsem hrál za univerzitu, kdy na zápas chodilo v průměru 11 tisíc diváků (hala byla pro 21 tisíc), létali jsme na zápasy první třídou. Vždycky po tréninku jsme nechali věci v šatně a druhý den jsme je měli vyprané a nachystané na lavičce.  I proto jsem asi čekal, že budu hrát v nějaké velké aréně, takže velikost haly v Novém Jičíně i zázemí mě hodně překvapilo. Navíc pro mě bylo náročné se dorozumět. Já si samozřejmě před příchodem myslel, jako hodně Američanů, že anglicky se přece dorozumím všude na světě.  Ale trenér ani někteří spoluhráči anglicky nemluvili vůbec. Taky mě zaskočil způsob cestování, ať už to byly hodinové cesty autobusem, nebo dnes už zábavná vzpomínka na let armádním letadlem na pohárový zápas. Místo klasických sedaček tam byly pouze lavice.

Z vlastní zkušenosti vím, že pro hráče, který přichází z univerzity, je tento přesun velkou změnou. Proto jsem napsal knížku A Guide to Playing Professional Basketbal Overseas. Hlavní rady v ní jsou: ztotožněte se s lidmi a místem, kam jdete. Chovejte se jako profesionál. Zahoďte ego a nemyslete si, že jste lepší než všichni tady.

O sebevědomí

Babička, která mě vychovávala, mi vždycky říkala, „dělej něco, v čem chceš být nejlepší“.  Tohle smýšlení (když něco děláš, buď v tom nejlepší) je v USA hodně běžné, takže základy sebevědomí získáváme už v dětství. Navíc v Americe je veliká konkurence. Ať už chcete uspět v jakémkoliv sportu, máte proti sobě opravdu velké množství lidí, kteří to chtějí taky.

Já se vždycky cítil na hřišti sebevědomě, protože jsem byl připravený. Když makáte, jste připravení na cokoliv a máte důvěru v sebe sama. Základem je prostě být připravený. Je to stejné třeba s učením. Vidím, že na trénink přijdou kluci a jsou nervózní, protože je čeká ve škole test. Učení nechali na poslední jeden dva dny a pak mají samozřejmě strach, protože nejsou připravení. Když vím, že mám v neděli zápas, čtyři dny se na něj připravuju.  Pak každou střelu, co můžu, vystřelím. Proměním každou? Ne! Ale pokaždé mám sebevědomí ji znovu vystřelit.

Nikdy jsem se nebál toho, co lidé řeknou na moje rozhodnutí, ani jako hráč ani jako trenér. Často přemýšlíme nad tím, co se stane, pokud se nám něco nepodaří. To nás ale svazuje tak, že nejsme schopni ani udělat krok k samotné akci. To platí ve sportu i mimo něj.  Svým hráčům vždycky říkám: „To nevadí, že střelu neproměníš, prostě ji vystřel. Protože když ji ani nevystřelíš, nedáš ji určitě.“ Shrnuto, mé sebevědomí je o výchově a připravenosti. Stejně to podle mě mají ostatní Američané, kteří sem přijdou.

O motivaci

Co je podle tebe nejdůležitější, aby sportovec uspěl?

Hlavně je to o nastavení mysli. Pokud máte talent a dřete, ale v hlavě to nemáte srovnané, je vám to k ničemu. Znám spoustu sportovců, kteří uspěli i bez talentu. Myslím, že úspěšní jsou ti, kteří se nenechají odradit neúspěchem.

Co tě jako hráče motivovalo?

Sám jsem nad touto otázkou často přemýšlel. Pro mě byl největší motivací strach, že nebudu úspěšný. V momentě, kdy jsem podepsal první smlouvu, pro mě basketbal přestal být zábavou a stal se pro mě prací. Věděl jsem, že lidé na mě spoléhají a mým úkolem je se precizně připravit. Proto jsem zůstával v tělocvičně po tréninku a trénoval navíc. Nikdy jsem nechtěl být považovaný za neúspěšného sportovce, a tak jsem na sobě tvrdě dřel. Strach z neúspěchu byla tedy jediná motivace, kterou jsem kdy potřeboval.

Jak dnes motivuješ své hráče?

Často poslouchám rozhovory s litevským trenérem Šarūnasem Jasikevičiusem. On říká, že nejhorší je, pokud musíte své hráče motivovat. A já si to myslím taky. Jak mám motivovat někoho, kdo není sám motivovaný? Mám ho potrestat? Přidat tréninky navíc? Sebrat mu část peněz nebo naopak jich slíbit víc? Pokud přeci musím motivovat profesionála, aby byl motivovaný, aby hrál líp, aby se snažil víc… pak je něco špatně. Samozřejmě, v některé dny musíte hráčům zvednout hlavu, musíte s nimi mluvit. Ale ta touha, že „nechci být průměr a chci být nejlepší“… to musí jít z hráčů.

Levell Sanders se jasně shoduje s naším mentorem kurzu motivace v tom, že důležitá je láska k tomu, co děláme. Pak v tom opravdu můžete uspět a být šťastný. Jaké další rady má Marian Jelínek?